2008
Jedno z největších záchranářských cvičení v České republice pořádá každoročně občanské sdružení Záchranáři Česká Kamenice v čele se Zdeněkem Břečkou, DiS. Tentokrát se cvičení konalo v Příbrami a okolí. Cvičení je zaměřeno na prověření znalostí a dovedností, které jednotlivé skupiny nacvičují celý rok. Co by to bylo za cvičení, kdyby neexistovala zpětná vazba. Takže terénem se pohybují takzvaní Komisaři (pro kynology: něco jako rozhodčí), kteří jsou označeni reflexními vestami s nápisem Komisař. Jejich úkolem je kontrolovat naši práci a postupy zdravotníků a v neposlední řadě provést vyhodnocení po skončení zásahu. Hlavním komisařem byl pro tento ročník jmenován npor. Bc. Květoslav Pašek a odborným garantem prap. Radek Thums, což jsou profesionální vojáci. Tomu i odpovídal denní a noční režim. Vše musí fungovat rychle a přesně jako v armádě. Desítky figurantů byly připravovány maskéry, protože, když krev, tak všude, když zlomená noha, tak realisticky a podobně. Figuranti všech věkových skupin byli vybíráni opravdu pečlivě a byli dobře proškoleni. Výjimkou nebyli ani hluchoněmí figuranti.
Druhý zářijový týden jsem se poprvé zúčastnil Rescue Patrol 2008. Do Příbrami přijíždím v úterý před devatenáctou hodinou s Bárou jako úplný nováček, tak jako
Ubytovali jsme se v šatně před sprchami. Ostatní účastníci bydleli ve třech tělocvičnách jedné příbramské základní školy. Organizátoři měli vše bezvadně připravené. V jedné tělocvičně byli ubytováni zasahující, v druhé figuranti a ve třetí organizátoři. Takže jsme mnohdy neměli ani tušení, že se připravuje další výjezd záchranářů. Odhaduji, že se na celém cvičení podílelo při největších akcích až 250 lidí, z toho zasahujících bylo cca 100.
V úvodu je nutné zmínit, že se jednalo o mezinárodní součinnostní cvičení záchranných složek a kynologové jsou na tomto cvičení nejmenší záchrannou skupinou, když pominu spojaře. Nejmenší ovšem neznamená nevýznamnou. Byli jsme jedním kolečkem v obrovském soukolí. Akce je primárně určena pro zdravotníky. Podle toho bylo i personální složení zasahujících. Byli jimi 6.polní nemocnice, spojaři, Záchranný prapor a lezecká skupina Armády ČR, 3 týmy německých zdravotních záchranářů, Záchranáři z Písku, Záchranáři z České Kamenice, Vyšší zdravotní škola z Ústí nad Labem, SDH Obecnice, SDH a HZS Příbram a my kynologové. My jsme byli něco jako podpůrná jednotka, která v některých případech zastávala činnost průzkumníků, pokud to povaha terénu a typ nehody vyžadoval, nebo naopak jsme nastupovali mezi posledními, abychom vyloučili jakýkoliv výskyt zbylé zraněné osoby a terén mohl být prohlášen za „čistý“.
„Budou zde nasimulovány reálné situace, nebudete vědět v kolik hodin a kde se bude zasahovat“ bylo nám sděleno hned v úvodu, takže nemůžeme čekat, že psi, vlastně samé čuby, budou terén co terén štěkat. „Nikdy nebudete vědět do čeho jdete, zda se jedná o sutiny nebo plochy“, upozornil nás náš velitel. Tím jaksi rozprášil naše představy o tom, že do sutin nasadíme psy, kterým vyhovují sutiny a na plochy zase odborníky plochaře.
9.září 2008
Je úterý 21:00. V našem „apartmánu“ ležíme na karimatkách, někdo si připravuje uniformu a všelijaké věci, co by mohl při zásahu potřebovat, jiný zkouší vysílačky nebo svítilny. Diskutujeme o prvním zásahu, který nás čeká, ale nevíme kdy. Shodujeme se, že toto je praktické nasazení, jdeme zachraňovat lidi, takže žádné zkušební řády, žádná omezení s výjimkou vstupu do nebezpečných míst. Psy v terénu normálně chválit a pamlsky jsou samozřejmostí. Při zásahu nehledá jen pes ale i psovod, vždyť jde téměř o život hledaného. Nesmíme v terénu za sebou nikoho nechat.
Ve 23:00 se ozývá písknutí. To je znamení, že se vyráží do akce. Rychle na nástup, který je na parkovišti, kde se překontroluje zda jsou výjezdní skupiny kompletní . Příbramí projíždí kolona asi 30 aut pod modrými majáky. První v koloně jede sanitka s organizátorem, který jediný ví, kam se jede. Přijíždíme pod Svatou horu. Na místě se dozvídáme podrobnější info: pohřešuje se cca 17 lidí na ploše 500x500m, což je 250 tisíc metrů čtverečních.. Na zásah je hodina a půl, což ovšem neznamená, že kynologové mají na prohledání plochy celý stanovený čas. Za těch 90min musí být všechny osoby nalezeny, ošetřeny a sneseny na shromaždiště. Jako první do terénu nastoupí kynologové, určuje velitel zásahu. Náš velitel Broněk staví rojnici ze Sáry, Báry a Airy, každý psovod má k prohledání úsek o rozměrech 165x500m. Postoupili jsme o padesát metrů a za námi vyráží rojnice tvořená zdravotníky a hasiči. Jsme asi 200m v terénu, psi stále nic nechytají, postupujeme stále do kopce, přede mnou je jen tma, slyším jen rolničky a občas zahlédnu světla hledajících psů, když se otočím, vidím pro normálního smrtelníka jen tak nevídanou podívanou. Lesem, houštím a trním se prodírá rojnice o téměř sto lidech, každý svítí čelovkou. Jejich reflexní uniformy připomínají přistání UFO. Najednou Sára štěká, značí dvě bezvládné osoby. Bára se tam běží podívat, ale jen ji přeběhne a mastí dál a už také štěká, našla další dvě osoby. Zde se ukazuje, jak důležité je odložení psa po označení a pochvale. Pes nesmí obtěžovat zraněné a tak ji odkládám asi dva metry opodál. Štěká a štěká, ale leží jako přibitá. Je nutné přivolat pomoc zdravotníků. Do vysílačky popisuji svoji pozici a zdravotní stav nalezených. Musím vyčkat příchodu zdravotníků a osoby předat, bez toho nemohu pokračovat v hledání. Osoby jsem předal a pokračujeme dále. Psi nalézají další a další osoby. Velitel zásahu se chystá ukončit akci, ale po přepočítání zjišťuje, že nám chybí osoba. Jsme s Bárou pověření překrytím terénu. 
Rozhoduji se prostor prohledat z protisměru, proti proudění vzduchu, o větru v tu chvíli nemůže být řeč. Na konci plochy Bára zvedá hlavu a větří. Štěká, ale pobíhá. To je znamení že hledaná osoba se nachází ve výšce. Bára se pomalu stahuje k lešení, kterým je obehnána kaplička. Hlásím do vysílačky nález. Osoba se nachází asi ve dvou metrové výšce. Přibíhají zdravotníci a osobu transportují na zem, kde je ošetřena. Zásah může být ukončen, všech 17 osob bylo úspěšně nalezeno a ošetřeno. Limit jsme nepřekročili a jednotlivé skupiny pracovali dobře, dozvídáme se na vyhodnocení, ale nebyla to 100% spolupráce. Komisaři vytýkají, že rojnice v jednu chvíli předběhla hledajícího psa a vlastně mu znemožňovala pracovat. Jednalo se o německou část rojnice, která nepochopila příkaz kynologa: „Zastavit rojnici“. Jednu připomínku jsem si vysloužil i já. Nekontroloval jsem dostatečně často životní funkce oběti během 9 minutového čekání na zdravotníky, alespoň mám poučení do dalších zásahů.
Spát jdeme asi ve tři ráno. Vstávat musíme nejpozději v sedm, abychom stihli ještě vyvenčit čuby před snídaní, která je přichystána ve školní jídelně.
10.září 2008
Na středeční dopoledne nám organizátoři připravili v Příbramském divadle řadu přednášek.
Po středečním obědě v místní školní jídelně odpočíváme se psy. Ve 14:00 je slyšet písknutí , což značí další výjezd. Po úvodním večerním hledání již tušíme, že to zase bude stát za to. Rychle na parkoviště před auta, překontrolovat se a vyrážíme.
Dlouhá kolona záchranářských aut se Příbramí za vydatného houkání přesunuje za město. Zhruba po 10km sjíždíme ze silnice na lesní cestu, které vede k bývalému, v současnosti opuštěnému a rozbořenému mlýnu. Hned u sjezdu ze silnice míjíme ležící osobu, zřejmě oběť výbuchu, ke kterému jedeme.. Sanitka jedoucí v koloně za námi se jí hned ujímá a zdravotníci zahajují záchranu života. Blížíme se k objektu. Jedním z organizačních oříšků je na takovýchto hromadných akcích koordinace příjezdu a parkování jednotlivých záchranných složek. Zasahující hasičská auta musí být co nejblíže hořící budově, sanitky musí být naskládané vedle sebe u shromaždiště zraněných, kynologové mohou stát stranou, jejich auta nejsou potřeba a podobně. Příjezdové cesty musí zůstat průjezdné, aby mohli hasiči přivážet 
vodu v cisternách a sanitky odvážet zraněné. Na place mezi budovami vzniká provizorní stanoviště velitele zásahu a na tabuli se zakresluje situace, počítají se ošetření. Úkol pro kynology zní: prohledat sklepní prostory a široké okolí domu poničeného výbuchem plynu. Velitel kynologů nám zadává prohledat oblast kolem domu do vzdálenosti 100m. Prohledávaný prostor obsahuje zbořený dům, podzemní přítok vody k mlýnu, tůně, husté křoviny a skalnatou stráň 150x60metrů. Po 45 minutách fyzicky náročné práce pro mne i psa ukončuji prohledávaní bez nálezu. Terén jsme celý prohledali a s klidným svědomím mohu prohlásit „čistý“. Až na jednu drobnost jsme bez radiového spojení, spadla mi vysílačka do kanálu, ve chvílí, kdy jsem se nad něj nahýbal. Radiostanice tam bude muset ještě vydržet asi 90minut, než bude hasiči z dvoumetrové hloubky vylovena. (Po následném zásahu odborníka od spojařů a po několika dnech sušení byla vysílačka opět zprovozněna). Báru odvádím do auta, kde se bude moci napít a odpočinout během čekání na další prohledávání. Asi po 20minutách jsme požádáni o prohledání plochy za potokem. Jedná se asi o 38 tisíc metrů čtverečních, převážně se jedná o vysokou trávu a občasnými keři a stromy. Plochu prohledáváme společně s Luckou a její Sárou. Po 30 minutách ukončujeme práci bez nálezu a rovnou přecházíme do dalšího terénu. Tentokrát se jedná o les z části neprostupný o rozměrech 90x100metrů. Vysílám Barunku, už není tak živá, přesto ochotně začíná hledat. Les jsme prohledali opět s Luckou a její Sárou. Po 25 minutách můžeme prohlásit: žádna osoba se v prohledávaném terénu nenachází. Psi už toho mají dost. Téměř 100 minut hledání a bez nálezu i to je cvičení, psi si musí zvyknout, že ne vždy se v terénu nachází osoba. Doufám, že Baru neztratila chuť do další práce. Po 150 minutách od písknutí končí zásah a před nastoupené záchranáře předstupují komisaři s hodnocením: „Bylo znát, že jste se z nočního cvičení poučili a komunikace byla v pořádku.........“.
Na závěr hodnocení se dozvídáme, že Příbramí se přehnala povodeň a další povodňová vlna je očekávána v 18:45. Je třeba prohledat kritické místo, kde se mohou vyskytovat zraněné osoby. Všichni nasedáme do aut a opět za blikání modrých majáků a zvuků výstražných houkaček projíždíme Příbramí. Přijíždíme do areálu bývalých kasáren. Auta se řadí podle pokynů dispečera. Okamžitě je svolána porada velitelů jednotlivých jednotek. Broněk se z porady vrací s plánkem. Z důvodu urychlení záchranných prací byla celá oblast rozdělena do šesti sektorů, které jsou označeny písmeny A až F. Do každého sektoru bude vyslán jeden kynolog se psem k prohledání a bude následován skupinou zdravotníku, kteří budou operovat jen v přiděleném sektoru. Nám byl přidělen sektor E a F. Zároveň se dozvídám, že budu spolupracovat s německými zdravotníky. 
Německy umím akorát počítat do pěti. Budeme si muset nějak poradit. V rychlosti si ještě prohlížíme plánek a potvrzujeme si hranice terénu. „Hledej“ a Bára vyráží. Je třeba pečlivě, ale rychle prosvištět objekty včetně okolí. A je to tady. Bára štěká, volám zdravotníky a Barunku odměňuji. Může to vypadat cynicky, ale je třeba pejska moc pochválit a odměnit, i když před vámi leží zraněná osoba. Jedná se o nezraněnou osobu alespoň podle prvního pohledu. Osoba – muž asi 15 let mi sděluje, že se s rodiči pohádal a utekl z domova a voda ho narazila na budovu. Zdravotní služba přibíhá a já jim předávám anglicky informace ohledně zraněného, když se ujistím, že mi němci rozuměli, vyrážíme dál. Bára prohledává budovu po budově a situace se téměř opakuje. Značení, první pomoc a jde se dál. Mám již prohledaný celý prostor a Bára mizí v křoví a nachází asi 17-leté děvče, které má v levé ruce zaražený kus železa a krvácí. Zdravotníci přibíhají téměř současně se mnou, protože spatřili Báru a už ví, co mohou čekat, zkrátka se učí číst psa. Prohledání ukončuji po 30 minutách. Tuto skutečnost nahlašuji vysílačkou veliteli zásahu. Ten mě obratem posílá do sektoru A. Zde jen provedeme překrytí, které je bez nálezu. Tímto nasazení psů při této akci končí a jdu Báru napojit a uložit do auta k odpočinku. Jsem volný a nabízím svou pomoc zdravotníkům. „Díky, zatím není třeba s ničím pomoct“ zní odpověď jednoho z vojáků. Mohu tedy pozorovat zdravotníky při práci. Zrovna ošetřují ženu, která leží na břiše a ze zad v oblasti ledvin jí kouká silná větev. Zdravotníci z 6.polní nemocnice dělají, co se dá. Jejich počínání pečlivě sleduje Komisař-lékař, který měří stopkami čas. Bohužel se tentokrát nepovedlo zraněnou osobu zachránit. Komisař zdravotníkům oznamuje: po takové době již není možné zachránit lidský život. Žena umírá a já si v tu chvíli uvědomuji, jak důležitá je rychlost při zásahu. Po 60 minutách je akce ukončena a my po zhodnocení odjíždíme na večeři.
Video - vyproštění zraněného z havarovaného vozu
Přednost nasazení hledacích psů, což je rychlé prohledání přiděleného terénu při záchranné akci, se projevila při středečních nočních zásazích. Záchranáři byli organizátory rozděleni do tří nesourodých skupin. Každá skupina obsahovala jiné specialisty a také každá skupina vyrazila na jiné místo zásahu. Náš první zásah byl v příbramských uranových dolech. Zasahovaly tyto feny: Bára, Bageta, Meggi, Aira a Dara. Jednalo se o neštěstí při turistické prohlídce dolu. Návštěvníci se v podzemí pohybovali důlním vláčkem, který 
vykolejil (byl zavalen). Bohužel do podzemí se nedalo dostat vstupem pro veřejnost a tak jsme museli do podzemí vstoupit jakousi technickou větrací šachtou. Na splnění zadání je 90 minut. Abychom se dostali do šachty, bylo nutné hasiči odstranit zámek. Pak už byla cesta volná a my mohli vyrazit, přesun musel být rychlý, takže jsme běželi. . Po několika metrech klesání jsme narazili na vodu, nebylo jí moc, ale s přibývajícími metry hladina stoupala, takže jsme se po chvilce brodili skoro po kolena vodou. Meggina dokonce plavala. Psi přesun vnímají jako velkou dobrodružnou cestu. Konečně narážíme na konec kanálu a rozdělujeme se. Já s Bárou se vydáváme společně s Broňkem a jeho Bagetou tunelem.Obě čokoládové labradorky běží tmou a v kuželu jejich světlel je vidět, že prostor je naplněn mlhou. Náhle je ve tmě vidět, jak se světla přestala vzdalovat a feny současně štěkají a tím nám oznamují nález osoby. Běžíme za nimi a zjišťujeme, že feny našly 3 osoby. Jedna osoba komunikuje a další dvě jsou zřejmě v bezvědomí. Protože v podzemí nefungují vysílačky, Broněk se vrací, aby dovedl zdravotníky. Obě feny se snažím udržet v odložení, obě štěkají . Já zjišťuji rozsah poranění osob a snažím se komunikovat s mužem, aby neusnul. Tunelem se ozývá dusot přibíhajících zdravotníků a Broňka. Zraněné předáváme a mizíme v útrobách tunelu. Broněk se zatím snaží najít východ z podzemí, kterým budou transportováni zranění na povrch. Štoly jsou plné křižovatek a odboček. Tak tomu říkám test na orientaci. Posílám Báru do vedlejších štol. Po třetím vyslání Bára štěká. Okamžitě se vydávám za ní. Když se přiblížím, z
jišťuji, že Bára značí stojící osobu. Jde asi o 190cm a 120kg chlapa . Nyní se ukazuje, jak je dobré, aby pes uměl štěkat i stojící osoby, i když nás to jaksi znevýhodňuje na záchranářských zkouškách podle IRO a NZŘ SZBK. Zjišťuji, že muž má zlomenou nohu v oblasti pod kolenem,ale může opatrně chodit. Rozhoduji se, že se pokusím dostat muže co nejblíže k východu. „Báro k noze“ zavelím. Zraněný se celou svou vahou o mě opře a můžeme vyrazit. Těch asi
Zbývá jedna hodina do půlnoci a před námi je záchrana 15-ti osob, které se ztratily za městem v lese. Psi si jen zlehka odpočinuli a už musí opět do práce. Jsou ideální povětrnostní podmínky. Mírně fouká a jistou výhodou je i noc. Dostáváme informace, že pohřešovaní se nacházejí v prostoru asi do 
Vyrážíme do akce. Prohledáváme sto metrů široký pás a dlouhý nevíme kolik. V dáli slyším štěkání Lucčiny Megginky. My pokračujeme v práci. Ze tmy se vynořuje Komisař, který dělá, že tam není. Jen mě nějakou dobu následuje. V jednu chvíli se jaksi zhmotní, to když se s Bárou vydávám do nebezpečných míst. Jsem jím zastaven a on mizí v lese. Náhle Bára chytá stopu a rychle se ztrácí v křoví. V okamžiku štěká. Vydávám se za ní. Proběhnu křovím a už vidím její světýlko. Je na dně rokle a neustále blafe. Když se k ní dostanu, zjišťuji, ze se zde nacházejí dva muži, zranění nejsou, ale jsou úplně na mol, kolem jsou rozházené jen lahve od alkoholu. Nedá se s nimi vůbec komunikovat. Do vysílačky hlásím:“ Martin náčelníkovi, příjem“ z radiostanice se ozývá: „Náčelník Martinovi, rozumím, příjem“. Dále popisuji situaci, počet zraněných a polohu. Vysvětlit, kde se zrovna nacházím není vůbec jednoduché. Jediné, co mě napadá, je hloupé „Tady“. Mám nápad. Posadím Báru nad rokli a rozblikám jí světlo. Barunka svou roli přijímá, jako by tušila, jak důležitý úkol jí byl svěřen a ještě přidává štěkání. Zdravotní služba nás našla do tří minut od nahlášení. Osoby předávám odborníkům a pokračujeme v pátrání dál. Hledáme dalších dvacet minut, avšak bez nálezu. Rozkaz velitele z vysílačky zní jasně: „Ukonči hledání a vrať se k autům, všechny osoby byly nalezeny.“ A my se vracíme. Následuje obvyklé hodnocení a přesun na další zásah.
Uběhly první dvě čtvrteční hodiny. Jsme už unavení. Psovodům i psům padají klapky. Přijíždíme k rybníku, který slouží jako koupaliště, na okraji Příbrami. Předstupuje před nás Komisař a sděluje legendu. Pohřešujeme 12 osob, které je nutné nalézt a zachránit. Slovy: „Akce začíná“ se spouští neskutečné divadlo. V mžiku z křoví vybíhá mladík, který křičí: „Jsou tam kamarádi!“ a míří do vody. Náš duchapřítomný velitel 
Broněk okamžitě hocha dobíhá a sráží k zemi (ve scénáři této akce bylo, že se mladík dostane do vody a začne plavat na ostrov, přičemž se začne topit. To mladíkovi jaksi nevyšlo). V tu samou chvíli, kdy Broněk zalehl hocha, začnou se ve vodě plácat a topit osoby (klobouk dolů před takovou obětavostí, komu z vás by se chtělo v září uprostřed noci do chladné vody, jsme již třetí skupina operující na tomto rybníce). Na ostrově se rozjíždí zábava. V tu chvíli je jasné, že vojáky na konec noci čeká ještě pořádná dřina. Spouští na vodu čluny a veslují k topícím se. Po vytažení osob z vody se pouští do záchrany osob na ostrově. Na ostrov převážejí zdravotníky a hasiče. Některé osoby jsou agresivní a je třeba užít přiměřené síly, jiné osoby jsou na stromě a pod vlivem drog. Vůbec jim tam uprostřed rybníka nezávidím. Úkolem kynologů při této akci je pročesat okolí rybníka do vzdálenosti
11.září 2008
Na čtvrteční dopoledne je připravena v místním divadle opět řada jistě zajímavých přednášek. Já však tyto prezentace vynechám. Raději budu vyspávat na baráku, než abych usínal v divadle. Nejsem neúnavný stroj.
Dnešní odpolední zásah bude výjimečný. Bude totiž přístupný novinářům a veřejnosti. Připravuje se největší akce cvičení Rescue patrol 2008, do které bude zapojena i příbramská nemocnice. Půjde o nácvik zásahu při vlakovém neštěstí. Vzpomínka na nedávnou nehodu ve Studénce nahání husí kůži, i tam zasahovali kynologové. Velitelem zásahu bude odborník na takové situace. Z Plzně na tento zásah přijel velitel železničních hasičů, který již několikrát zasahoval u skutečných neštěstí..
Je 14 hodin, slunečné počasí, teploty dosahují 
písknutí. Rychle se oblékáme do uniforem a rychle na nástup. Dispečer již řadí auta do kolony. Kolona se dává do pohybu. Houkající auta budí pozornost místních obyvatel, ale nemělo by je to překvapit. Již třetí den píší místní noviny o cvičení. Blížíme se k místu nehody. Už z dálky je vidět černý kouř. Jak se blížíme ke kolejišti, sílí naříkání a volání o pomoc obětí. To, co vidím před sebou, jsem ještě nikdy neviděl. Jde o srážku vlaku s autobusem. Vagony jsou poničené. Vlak odhodil autobus několik metrů od silnice. Desítky lidí, děti, dospělí i starci se tu válí v krvavých loužích. Vše vypadá realisticky. Pod koly vlaku leží člověk bez nohy, jiný má zase amputovanou ruku. Děti křičí.V příkopě je nalezena zohavená hlava ženy. Na scéně je asi 100 figurantů, každý má jiné zranění, jejich vývoj se mění. Osoba, která ještě před chvílí se záchranáři komunikovala, upadá do bezvědomí. Její zdravotní stav se zhoršuje. I takové situace jsou zde k vidění. Zadání pro kynology zní: Prohledat asi 
áchranářský mnohatunový transportér, který je schopen odtáhnout i lokomotivu. Naše feny hledají se zájmem. Jsou na sebe zvyklé a nepřekážejí si. Uběhlo 20 minut a my jsme na konci vytyčeného terénu bez nálezu. Vracíme se a prohazujeme si s Luckou strany a prohledáváme plochu plnou křovin a vysoké trávy i na zpáteční cestě. Míjíme nabouraný autobus, u kterého právě probíhá ošetřování jednoho ze zraněných. Muž záchranáře slovně napadá a uráží je, najednou se zvedá a záchranáři jsou napadeni i fyzicky. Celou situaci krotí hasiči tím, že agresora zpacifikují. Našemu veliteli do vysílačky hlásím ukončení hledání s negativním výsledkem. Báru ukládám k odpočinku, dám jí ještě napít. V uniformě je dosti velké vedro. Potím se, kdo se vlastně tady nepotí. Nabízím své služby veliteli zásahu. Posílá mě do vagonů pomáhat nosit zraněné. Zde poprvé okusím, jaká dřina je nosit zraněné. Na podlaze leží muž celý od krve, kterého již ošetřuje zdravotník. Nyní je na řadě jeho transport na shromaždiště, odkud bude podle diagnózy převezen do nemocnice. Každý zraněný má ke svému tělu přivázaný štítek, na kterém je uvedeno, že byl vyšetřen, ošetřen a co mu je. Zranění se na seřadišti rozdělují do skupin. Jedničky musí co nejrychleji do nemocnice. Dvojky mohou ještě počkat. Na zraněné praží slunce a záchranáři staví protisluneční clonu z dek. Ale zpátky k muži, který leží na podlaze. 
Muž má zřejmě něco s páteří a musí jím být manipulováno velice opatrně, aby nevznikla nevratná poškození na míše. Vojáci přinášejí takzvané „vakuovky“ , jedná se o pytel plný polystyrénových kuliček, ze kterého se po uložení zraněného vysaje vzduch ruční pumpou (od toho vakuovky). Vysátím vzduchu nosítka ztvrdnou na kámen, ale zároveň zafixují zraněného. V těchto nosítkách se pokusíme muže dostat z vlaku. Jdeme uličkou plnou skla. Ze stropu visí rozbitá světla. Již jsme u dveří, kterými vyjdeme ven. Nyní nastává problém, který je třeba řešit. Zraněného máme hlavou napřed, ale existuje pravidlo, že zraněný je transportován nohami napřed. Není kde se otočit. Takže se pokusíme pravidlo příliš neporušit. Vytáhneme ho hlavou napřed, ale musíme zajistit, aby hlavu měl výše než nohy nebo v úrovni. Pod vagonem se 
připravuje pět chlapů. Tři budou u hlavy a dva u nohou. A jedem. Zraněného jsme zdárně dostali z vagonu a už jej neseme k ostatním zraněným. Pot mi teče po čele pod helmou. Nakloním se na nosítka a pot kape na zraněného, takové je horko. Rychle pro dalšího a situace se s drobnými obměnami opakuje. Jsem úplně vyřízený a to jsem asistoval jen u několika málo transportů. Není nad to si vyzkoušet i práci jiných složek. Na závěrečném hodnocení nám děkuje velitel zásahu, že je rád, že se mohl takového cvičení zúčastnit. Připomíná však, že v praxi by nepřijelo tolik speciálních jednotek naráz, ale přijížděli by postupně, čímž by se celá doba zásahu několikanásobně prodloužila. Poprvé se jako komisaři zúčastnili i lékaři, kteří hodnotí práci zdravotníků. Ještě před odjezdem nám drážní hasič povykládá o tom, co je nutné udělat ještě před zahájením záchranných prácí, jako je odpojení baterií ve vagonech, stažení troleje atd. Dále nám ukázal, kde by se otevíral vagón, kdyby bylo nutné vytvořit další transportní cestu. Po 17 hodině jsme již plní zážitků na baráku. Musíme se navečeřet a připravit na noční zásah.
Video - zásah při vlakovém neštěstí
Ještě nám ani neuschnuly propocené uniformy z odpoledního zásahu a už je tu další písknutí. Psi už dobře vědí, co se bude dít, když vidí kolem sebe takový rozruch. Na nástupu se dozvídáme, že budeme operovat „ve městě, které zasáhlo zemětřesení“, vždy budou na základě požadavků průzkumných skupin vysílány do předně určených míst specializované jednotky. Uprostřed zasažené oblasti již vyrostla polní nemocnice, která je obsluhována muslimským personálem. Vstup do nemocnice je zakázán. Zranění budou předáváni do této nemocnice před vchodem do stanu. Dále je nám sděleno, že to bude dlouhá noc. Už žádné zdržování a velitel zásahu, kterým je nezvykle hlavní komisař npor. Bc. Květoslav Pašek, velí odjezd. Přijíždíme k areálu bývalých kasáren, kde už jsme nacvičovali zásah při povodních. Zatímco tenkrát jsme parkovali uvnitř areálu, tentokrát zůstáváme před branami, kde dispečer řadí auta podle jednotlivých zásahových skupin. My parkujeme poblíž oranžové Tatry olomoucké záchranné brigády Armády ČR, která se pro tuto noc stane stanovištěm dispečinku, kterému bude velet npor. Bc. Květoslav Pašek. My si vybalujeme karimatky a náš náčelník pohodlné křesílko. Je jasné, že dnešní noc bude o čekání. 
Mám štěstí, že mohu být tak blízko dispečinku. Budu moci pozorovat a hlavně poslouchat velitele zásahu, který s téměř hodinářskou precizností řídí celý zásah. Ve 21:00 se veliteli zásahu ve vysílačce ozývá: „Oko jedna dispečinku, příjem“ odpověď zní: Dispečink Oku jedna, rozumím“. Následuje požadavek: „Oko jedna požaduje vyslání do oblasti A lezeckou skupinu a tři zdravotníky“. Tuto informaci velitel zásahu zpracuje a kontaktuje příslušné specialisty, kteří během okamžiku vstupují do areálu. Takto postupně minutu po minutě a hodinu po hodině přicházejí další a další požadavky, tak, jak postupují průzkumné jednotky. Postupně začínají v oblasti operovat všechny jednotky. Některé se po splnění úkolu vracejí a jsou vyslány znovu. Čas kynologů nadešel kolem jedenácté hodiny noční. Nejprve je vyslána Lucka se Sárou a Katka s Pegg, poté Renata s Darou a Jana s Airou, které se po 45 minutách vrací zpět na základnu. Něco málo po půlnoci jsme všichni vysláni opět do postiženého území, každý do jiného sektoru. Před vstupem do terénu ještě prohlížíme mapu, kterou jsme obdrželi. Rozsvěcujeme si čelovky a jdeme do zásahu. Procházíme jednotlivými oblastmi, kde operují jiné skupiny. Psi na vodítkách táhnou, jakoby věděli, že teď je čeká práce, vlastně pro ně zábava, zakončená odměnou. Přicházíme k přidělenému úseku, který začíná za nabouraným autobusem, ze kterého právě hasiči vyprošťují zaklíněného řidiče . Hned po rozdělení terénů začínáme hledat. Já s Bárou prohledávám jednu budovu, za kterou Bára značí nález osoby. Po předání osoby přivolané zdravotní službě pokračujeme v prohledávání přilehlých ploch, avšak už bez nálezu. Asi po 30 minutách ukončujeme prohledávání a tuto skutečnost hlásím Broňkovi do vysílačky. Postupně ve vysílačce slyším i ukončení prací ostatních psovodů. Podle všech informací byly všechny osoby nalezeny a ošetřeny. Náhle se situace mění a od našeho velitele se dozvídáme, že informace o původním počtu obětí byla chybná a že se ještě pohřešují dvě osoby. Kynologové se rozdělují a vyrážejí hledat do dosud psy neprohledaných oblastí. Po 20 minutách jsou osoby nalezeny a předány do zdravotní péče. Asi v 1:30 je celá akce ukončena. Od našeho velitele Broňka se dozvídáme, že tentokrát nebude následovat vyhodnocení, ale je pro nás připravené opékání buřtů. Takže si jdeme uklidit psy a už fasujeme uzeniny k opékání. Do spacáků a kotců se dostáváme asi o třetí hodině ranní.
12.září 2008
Pátek se od předchozích dnů liší tím, že se dopoledne nekonají přednášky. Ve spolupráci se školou, ve které jsme ubytováni, je připravená cvičná evakuace školy. Je osm hodin a zvoněním začíná výuka, která je po chvíli přerušena hlášením, že je vyhlášena evakuace. Před školu se řadí jednotlivé třídy. Základní škola se skládá ze tří budov. Úkolem kynologů je prohledat přidělenou třípatrovou budovu, zjistit, zda se při evakuaci na někoho nezapomnělo a to v co nejkratším čase. Běžíme s Baru vylidněnou školou. Na povelel „Hledej“ Bára ochotně kontroluje šatní skříňky, kterými jsou lemovány chodby. Beru za kliku od každých dveří. Pokud jsou dveře otevřené posílám tam Báru. 
Je to pro ni zase nové prostředí, nová zkušenost. Prohledáváme toalety a třídy, které jsou plné osobních věcí žáků. Na zemi leží aktovky, které ukrývají svačiny. Těch si Bára naštěstí nevšímá. Prošmejdí třídu, proběhne se pod lavicemi a pokračujeme dál do dalšího patra. Za necelých deset minut opouštíme budovu s negativním nálezem. Cestou ven slyším ve vysílačce, že Lucie s Meggi hlásí nalezení zapomenutého učitele. Blesková akce je již minulostí a my se jdeme připravit na stanoviště, kde budeme předvádět dovednosti a schopnosti našich fen žákům školy. V průběhu dopoledne proběhne předváděčka asi desetkrát. Bára už toho má dost, je již unavená. Zatím zasahovala na každé akci a teď ještě ty předváděčky. Rozhodl jsem se, že jí nechám odpoledne volno, aby si odpočinula. Na odpolední zásah pojedu bez psa a budu jakousi podporou pro kynologický tým.
Video - cvičná evakuace základní školy
A je to tady opět, dalo se to čekat. Ve 14 hodin zazní písknutí a my vyrážíme do terénu podle již zaběhnutého scénáře. Obléknout, nástup a jízda Příbramí. Organizátoři nás na nástupu rozdělují na dvě skupiny. Jedna část jede zasahovat do hořící teplárny a my kynologové s částí zdravotníků odjíždíme hledat ztracené osoby do lesa – tedy na plochy. Chvíli je mi líto, že Bára zůstala v kleci. To mě však přechází, kdy nám je sdělena legenda, že se pohřešuje 16 lidí a akce začíná. Tentokrát půjde Broněk hledat s Bagetou a velitelem kynologů se stává Renata Klusáčková. Čeká ji nelehký úkol. Bude muset komunikovat jednou vysílačkou s kynology a druhou s velitelem zásahu, kterému bude hlásit nalezené osoby. Zároveň bude muset koordinovat kynology a vše si zapisovat. Je třeba si zaznamenávat, kdo našel kolik osob, v kolik hodin, jaká jsou zranění apod., abychom se na konci dopočítali všech pohřešovaných. Proto budeme popisovat zraněné fixou. Každá oběť po nahlášení nálezcem bude popsána přiděleným číslem. Bude to pro ní dobrá zkušenost, kterou bude moci využít za 14 dní, kdy jedeme ve složení Lucia se Sárou, Renata s Darou a já s Bárou na atestační IRO cvičení do Slovinska, kde bude naší velitelkou právě Renata. Já jdu do akce jen s holýma rukama, vlastně to není úplně tak pravda. Mám rukavice. Pokusím se zefektivnit práci kynologů tím, že vyčkám příchodu zdravotníků u nalezené osoby a kynolog bude moci pokračovat v hledání. Dále budu samozřejmě hledat sám, tak jak to dělají hasiči. Vstupuji do terénu o rozměrech asi 300x500 metrů společně s hledacími psy. Běžím lesem a občas mě křižuje cestu Broňkova Bageta. Když opouštím mladý les, kterým jsem se musel prodírat, a vstupuji mezi vysoké stromy, v dálce zahlédnu bezvládně ležící osobu. Bageta mne předbíhá, jako na dostizích a už štěká. Osobu si přes vysílačku okamžitě přebírám, abych Broňka nezdržoval. Ten s Bagetou pokračuje dál v hledání. Pokouším se s mužem, který má poraněnou levou ruku, navázat kontakt. Zprvu to vypadá, že se to podaří. „Halo, slyšíte mě? Co vás bolí?“ Pokouším se o verbální kontakt. Muž, asi 50 let, očividně komunikovat chce. Otevírá ústa a vychází z něj jen prapodivné zvuky. Neumí mluvit, ale slyší, je totiž němý. Rozhlížím se kolem sebe a necelých pět metrů opodál leží jiný muž. Prohlédnu jeho zranění, které není životu nebezpečné. Běžím se podívat na druhého muže. Muž kolem padesáti let komunikuje, ale špatně. Je také němý, ale jeho postižení není tak markantní jako u prvého muže. Muž si stěžuje, že se mu točí hlava a je mu špatně. Laicky odhaduji, že by se mohlo jednat o otravu. „Můžete chodit? Ptám se a odpověď zní „Ano“. „Dobrá, teď vám pomůžu si stoupnout a opatrně popojdeme pár kroků.“ Vybízím jej ke spolupráci. Rozhodl jsem se, že bude lepší kontrolovat stav obou zraněných na jednom místě, než abych mezi nimi pendloval. 
Situaci popisuji velitelce do vysílačky a ta obratem žádá o zdravotní službu. Neuběhly ani tři minuty a já předáván zraněné zdravotníkům z Červeného kříže. Už slyším ve vysílačce další hlášení o nalezení osoby. Tentokrát hlášení podává Lucka. „Martin Lucce, kde se nacházíš, u osoby počkám…“ nabízím své služby. Lucka mě popíše lokalitu kde se nachází a já spěchám za ní. „Lucko je to moje, ty jdi dál“ přebírám si zraněného muže ve věku asi 30 let. Muž visí ve svahu zaháknutý o strom. Již na první pohled je zřejmé, že má poraněnou hlavu a na levé noze otevřenou zlomeninu holení kosti. Okamžitě žádám velitelku o zdravotníky. Mám štěstí, právě dokončují ošetření opodál. Jsou to zdravotní sestry z polní nemocnice. Ihned se opatrně spouští ke zraněnému muži. Tržnou ránu na čele přelepí náplastí, otevřenou zlomeninu překryjí sterilním obvazem a do žíly zavedou infuzi kterou připíchnou na strom. Na můj dotaz jak jej vytáhneme odpovídají, že nyní jsou voláni k závažnějšímu případu a že on může ještě počkat, protože není bezprostředně ohrožen na životě. I taková realita může být. Mě nyní čekají nekonečně dlouhé minuty čekání, během nichž si s ošetřeným povídám. Ptám se na úplné hlouposti, jen aby neusnul. Po 9 minutách čekání k nám doráží tři vojáci a okamžitě přemýšlejí, jak zraněného vytáhnou. Jako první zní návrh, že protáhneme pod lopatkami popruh na vyprošťování, ale ten se okamžitě zamítá, neboť hrozí, že by se mohl vyvléci. Proto padá druhý návrh. Popruh mu provlečeme přes hrudník a jeho konce protáhneme pod rameny. Jeden voják upozorňuje, že mu můžeme polámat žebra. Nicméně se vojáci rozhodují pro druhou variantu i za cenu zlámaných žeber. Začíná příprava vyproštění. Figurant má obavy zda mu opravdu nelámeme žebra. „Uděláme proto vše“ odpovídá voják a už jej pomalu vytahujeme po srázu. Figurant si cestou stěžuje na bolesti hrudníku pod transportním pásem. Musíme opravdu opatrně, aby nedošlo skutečně ke zranění. Nakonec se nám podaří zraněného vytáhnout. Okamžitě je vojáky transportován na shromaždiště. To už ve vysílačce slyším opět hlášení Lucie, že Megginka nalezla osobu. Přes vysílačku zjišťuji polohu nalezené osoby a okamžitě se za ní vydávám. Na místě osobu převezmu pod svou kontrolu a Lucka s Megginkou může pokračovat v hledání. Nalezená osoba je žena ve věku asi 17 let. Zraněná není, ale je v šoku. „Já ho nechtěla zabít, nechtěla shodit ze skály...“ opakuje stále dokola a celá se třese. Okamžitě vysílačkou předávám zprávu všem kynologům, kteří hledají pod skálou, že zřejmě někde pod skálou může být osoba. Děvče odvádím na shromaždiště. Cestou se mě vytrhne a běží ke skále a chce skočit také. Podaří se mi jí zastavit a v pořádku dopravit k odborné péči. Ihned se vracím do oblasti pod skálou. Cestou ve vysílačce slyším hlášení Broňka: „...hlásím nález skupiny osob, zřejmě pod vlivem drog...“. Feťáci se pokoušejí Broňkovi vysílačku vzít. Z vysílačky zní: „...žádám o posilu, uvědomte si, v jaké situaci se nacházím...“. Tak nějak bojoval náš náčelník. Mezitím jsem se přemístil pod skálu a už v dálce opět vidím Lucku s Megginou jak se sklání nad ležící osobou. Podle všeho se jedná o mladíka, o kterém se zmiňovala holka v šoku. Lucka mě po nahlášení nálezu zraněného předává a pokračuje. Vyčkávám u muže v bezvědomí, který má rozbitou hlavu. Po chvilce čekání, po kterou kontroluji základní životní funkce, přibíhají vojáci. Bez váhání muži poskytují první pomoc, nasazují krční límec a ošetřují rozbitou hlavu.. Nyní nastává problém, jak zraněného dostat nahoru. Vojáci žádají vysílačkou velitele zásahu prostřednictvím velitelky kynologů vrtulník. Po chvíli přichází odpověď: „Vrtulník nebyl z povětrnostních důvodů pro tento zásah povolen“ a nám nezbývá nic jiného než s vypětím všech sil zraněného vytáhnout na skálu. Po předání zraněného na shromaždišti kontaktuji Renatu, abych se zeptal, kolik osob ještě chybí a dozvídám se: „Už máme všechny, našli jsme 15 osob a jedna se vrátila sama“. Renata právě přijímá zprávu od velitele zásahu a okamžitě všem kynologům hlásí: „Tak změna, pohřešuje se ještě jedna osoba“ a kynologové hledají dál, protože všichni zdravotníci ošetřují. Rozbíhám se znovu do lesa a náhle spatřuji Megginku, které doplatila na svůj malý vrůst a uvízla v maliní. Neváhám a pomáhám jí, asi by si poradila, ale my nemůžeme ztrácet čas, a Meggina už může běžet dál. A nyní přichází bonbonek na závěr tohoto zásahu. Meggina s Luckou nacházejí poslední osobu, cyklistu včetně rozbitého kola, na úpatí skály. Jedná se o muže ve věku 25-30let, zraněný má pohmožděnou hlavu a zřejmě i páteř. A co je nejdůležitější: muž mým odhadem váží asi 130kg. Na vyžádání zdravotní služby přibíhá děvče z ČČK a poskytuje cyklistovi první pomoc. Já mezi tím prozkoumávám okolí a zjišťuji, kudy bude nejlepší cesta a také jdu sehnat 6 chlapů, co by měli ještě dostatek sil k transportu zraněného. Vracím se ke zraněnému i s pěti vojáky a přidává se k nám Broněk. Postupujeme pomalu po skále nahoru a cestu nám klestí zdravotnice z ČČK. Po několika odpočincích zraněného přinášíme na shromaždiště a tím je toto cvičení ukončeno. Následuje vyhodnocení zásahu a já jsem rád, že si Barunka mohla odpočinout a já si mohl vyzkoušet práci bez psa.
Blíží se poslední zásah tohoto cvičení a my se vracíme z večeře. Jsme již fyzicky a psychicky vyčerpaní. Někdo více, jiný méně, v každém případě únava je již znát nejen na lidech, ale i na psech. Půjdu ještě Barunku vyvenčit, říkám si. Zdá se mě nějaká nafouklá a opravdu, jen tak tak se valí. Když se vracím do našeho pokojíčku, potkávám lamentující Renatu mezi dveřmi: “Kdo sežral ty pacičky?“ (pacičky jsou uzené odměny pro psa). V tu chvíli mi to secvaklo: “BÁRA“. A hned se přidává Lucka: “Mě se zdá Meggina taky jako válec!“ A skutečně Megginka je jako polštář na hubených nožičkách. Tak a máme oba viníky. Bára a Meggina to byly, nikdo jiný to být nemohl, ostatní psiska byli zavření nebo tam nebyli vůbec. Barunka má žízeň jako trám, vypila skoro 1,5l. „Tak to je super, před posledním zásahem se holky takhle přežerou, že nebudou chtít něco dělat.“ říkám si. Holky jen leží a odfukují, je něco málo po šesté hodině večerní. Hlavou se mi začínají honit hrůzné myšlenky na téma torze žaludku. Nechám Báru v klidu. Lucka, která velkou část svého života strávila v Příbrami a zná místí veterinářku, telefonuje zvířecímu doktorovi. “Nechte ji v klidu a kdyby něco, tak volejte“ radí nám. „Tak co teď, mám ji vzít na zásah, bude ochotná dělat? Nebo jí mám nechat raději spát v klidu na baráku? Nebude lepší když jí budu mít pod kontrolou celý večer?“ honí se mě hlavou.
Je 20:15 a holky jsou zatím v pořádku. Uplynuly skoro 3 hodiny od jejich hodování, to už by to mohly mít strávené, určitě část ano. Rozhodujeme se takto. Bára pojede a bude nasazena na práci od 00:00 a Megginka pojede též s námi, aby byla pod kontrolou. Ve 20:30 tělocvičnami zní poslední písknutí cvičení Rescue Patrol 
nálezu a kynologické skupiny jsou staženy na základnu. Psovodky se vracejí po kolena od zapáchajícího bahna. Mezitím finišují práce zdravotníků. Po devadesáti minutách je zásah ukončen. Následuje nástup na vyhodnocení, na kterém se probírají postupy zdravotníků. Před záchranáře nastupuje prap. Radek Thums a rozděluje nás na dvě skupiny. První půlka, ve které jsou i lezci, odjíždí na další zásah a my kynologové, SDH Obecnice, němečtí zdravotní záchranáři a další záchranné české jednotky zůstáváme na letišti.. Po odjezdu první půlky před nás opět nastupuje prap. Radek Thums a sděluje mám další legendu: „V nemocnici se probral pilot havarovaného letadla a vyšetřovatelům sdělil, že letadlo převáželo biologický materiál – vakcínu, tento materiál je nutné z bezpečnostních důvodů najít a zajistit. Velitelem tohoto a následujícího zásahu určuji velitelku německých záchranářů.“ Tušíme, že nás čeká ještě zajímavá komunikace. Smyslem tohoto zásahu je vytvoření a koordinace noční rojnice, což je ještě ztíženo komunikační bariérou. Kynologové mají při tomto zásahu volno. Já zatím mohu Báru vyvenčit. Pět hodin po tom, co sežrala skoro kilogram odměn, je již definitivně mimo nebezpečí a tak se ji pomalu pokouším rozpohybovat hrou. Mezitím se staví rojnice, kontrolují se rozestupy. A už je vše připraveno a na povel se mezinárodní rojnice dává do pohybu. Je zajímavé pozorovat řadu světélek, jak postupují tmou. Rojnice po
Komunikační bariéry, které bude nutné řešit.
1. Zadání v angličtině, ne každý rozumí doslova
2. Velení v němčině, všichni neumí německy a němci neumí česky
3. V dolech, jak už jsme poznali dříve, nefungují vysílačky
4. Překvapení v podzemí, které zatím netušíme
K dispozici dostává velitelka zásahu plánek podzemí. Na rychlé poradě velitelů je rozhodnuto, že pro urychlení vyhledání pohřešovaných v podzemí budou nasazeni čtyři psi. Z bezpečnostních důvodů (možnost ztracení se ve štolách, zásah probíhá v neveřejných chodbách) budou vždy hledat po dvojicích. Nejprve musíme najít vchod do podzemí, protože h
lavní vchod byl zasypán. Jeden z dobrovolných hasičů zná místní doly a navrhuje se spustit do podzemí kolmou větrací šachtou. Rychle se tedy s Broňkem vracíme pro slaňovací postroje. Má to jedno ale. Nemáme k dispozici kompletní slaňovací materiál, lezci operují jinde. Navíc jsme dohlížejícími komisaři upozorněni, že tudy nesmíme. Budeme muset najít jiný vchod. Někdo objevuje otevřené dveře jedné z přilehlých budov, za kterými se skrývá točité kovové schodiště. Ano, to je cesta do hlubin. Je třeba překonat několikametrové klesání. Nasazené feny Aira, Sára a Dara ochotně zdolávají schodiště, jen moje Bára asi v polovině začíná stávkovat, že už dolů nechce. Nezbývá mi nic jiného, než jí vzít do náruče a seběhnout. Jako první se dolů dostává Broněk a zjišťuje nečekanou věc. V podzemí operuje již jiná (ta první) skupina. V úzkých uličkách vzniká zácpa. Nás a zdravotníky, kteří míříme dolů, zastavují záchranáři transportující zraněné nahoru. Dochází k názorovým střetům velitelů. Velitelé z první skupiny mají zato, že není třeba naší pomoci a vykazují druhou skupinu zpátky. Jeden z velitelů druhé skupiny, Broněk, trvá na splnění úkolu, že musíme prohledat přidělenou oblast. Zatímco se velitelé dohadují nad mapami do podzemí, proudí po schodišti stále další a další záchranáři z druhé skupiny. Zároveň probíhá transport zraněných nahoru. 
Strastiplně se prodíráme úzkou štolou, která je přeplněna zraněnými a záchranáři. Stojíme na rozcestí tunelů. Každá z dvojic se dává jedním směrem. Já s Bárou a Lucka se Sárou se vydáváme doleva. Cesta je volná . Psi běží tmou po železných podlážkách, pod kterými teče asi 20cm vody. Dostáváme se na další rozcestí. Lucka zůstává stát na rozcestí a já se vydávám s Baru do jedné z chodeb. Pokud narazím na další křižovatku, vrátím se, abychom se neztratili. Chodba je slepá a já se vracím zpátky na křižovatku. S Luckou pokračujeme dále. Cestou intenzivně hledáme nějaký průchod do nižšího či vyššího podlaží, protože existuje podezření, že hledáme ve špatném terénu. Pokud jsme našli nějaký východ, tak byl označen červeným světlem. Asi po
13.září 2008
Sobota byla věnována aktivnímu odpočinku, výměně zkušeností s jinými jednotkami, mohli jsme si vyzkoušet slaňování se psem z lezecké stěny a odpoledne jsme navštívili polygon na stanici HZS Příbram. Měli jsme možnost si vyzkoušet labyrint, který se zakouří a prolézá se potmě. Průběh výcviku je snímán pomocí infrakamer a v případě potřeby je možno okamžitě zasáhnout.
Na cvičení jsem poznal spoustu nových přátel, neskutečnou fyzickou dřinu, stresové situace a psychickou zátěž. Bára se naučila pracovat téměř několik hodin v kuse s minimálními přestávkami, hodiny hledat bez nálezu. Novou zkušeností pro ni bylo prostředí a situace, do kterých se mnohdy dostala poprvé v životě, specifické chování figurantů, někteří nehybně leželi, jiní se nekoordinovaně hýbali, další seděli nebo stáli, utíkali apod. Výjimkou nebyli skupiny zraněných. Mohl jsem zblízka pozorovat práci profesionálních zasahujících složek, ať to byli lezci, zdravotníci nebo velitelé a zároveň tak profesionální výkony dobrovolníků. V žádném případě neplatí dobrovolník rovná se amatér. Je jasné, že při skutečném zásahu by byl daleko větší stres než na tomto cvičení. Za těch pět dní jsem se naučil, že záchranařina je o spolupráci, pro sólisty zde není místo, a o bezvadně odvedené práci. Říká se: „Když nejde o život nejde o nic, ale tady jde o život především“. Pokud to okolnosti dovolí, rád se zúčastním příštího ročníku.
Děkuji všem organizátorům a figurantům za bezvadné cvičení.
Oficiální fotogalerie pořadatele
